pozvání...
Crrrrrr.. Já ten budík zabiju, áááá už zase vstávat do školy. Jako bychom nemohli skončit už teď, už jen čtrnáct dní a jsou prázdniny, konečně. Néééé dnes je středa, němčina, už měsíce jsme spolu nemluvili, prostě se ignorujeme, ale nevím jak dlouho ještě, možná navždy :-( ale před několika měsíci jsem si předsevzala, že s ním nepromluvím, anebo jen když to bude nezbytně nutné a to jsem taky splnila. Sice mi z toho bylo občas smutno, ale to je život, smutek reguluji, bojím se někdy to na mě dojde tak moc, že to nevydržím a budu brečet a jak se znám tak to dojde v tu nejnevhodnější chvíli. Nepřítomně se oblékám a chystám, skoro ani nepostřehnu, že už jsem ve vlaku a jedu směrem ke škole. Vlak přijede s několika minutovým zpožděním, ale mě to nevadí, mám ještě půl hodiny čas. Pomalu jdu ke škole, když v tom mě upoutá hned několik věcí najednou, nevím jestli je to tím, že jsem na něj zrovna dnes tak moc myslela, ale prostě si jej všimnu, jak sedí na zastávce a čeká na bus, je strašně líný, ani nemůže jít pěšky ke škole. Dívá se na mě, ale já jej nevnímám, za to si čtu leták o kině, tak co dávají, že bych zašla. Samé pěkné filmy, ale stejně nikam nepůjdu, protože nemám s kým. Vydávám se ke škole, na něj se ani nepodívám. Do třídy přijdu velmi zamyšlená. „ Posloucháš mě vůbec“ mluví na mě kámoška. „ Cos říkala?“ zeptám se jí. „ Co se ti dnes stalo, jsi jakási smutná, tys ho potkala co?“ má mě přečtenou dobře, jenom přitakám. Na další rozhovory nemám čas, píšu si rychle úkol do matiky na který jsem zapomněla a pádím do tělocviku. V tělocviku cvičím jen tak aby se neřeklo, dnes se mi nechce. Konečně zvoní, avšak teď máme matiku a pak další předměty. Já už chci jít domů. Dvě hodiny utečou jako voda a teď přichází hodina, na kterou se tolik netěším. Dřív jsem ji měla ráda, ale teď kvůli němu moc ne, přesně tak máme němčinu. Přicházím do němčiny, s kámoškama, něčemu se smějeme, ani nevím čemu, každopádně mě to zvedne náladu. Sedám si vedle něj, ani se na něj nepodívám, nepousměju, nepozdravím ho, nic. Ale on se chová divně, jakoby se mu něco stalo, dívá se na mě, ale jinak, ne jako kámošku, nevím, co si mám myslet. Němčinu přežiju, ale pak se něco stane, něco dobrého i když nevím. Prostě jdu z němčiny a najednou na mě zavolá. Zastavím se a počkám až mě doběhne. Úplně pěkně se na mě podívá, tím jeho neodolatelným úsměvem a pak se stane něco v co jsem doufala, že se stane a teď se to stalo a já nevím co mám dělat. Prostě a jednoduše se mě zeptal a teď ho cituju: „ Nešla bys se mnou do kina? Já bych ti chtěl něco říct a nechci to rozebírat tady na chodbě.“ Podívala jsem se na něj, jestli z jeho tváře nevyčtu něco víc, ale nic jsem v ním neviděla, tak jsem jen řekla: „Co se stalo, že se mnou bavíš, já myslela, že se mnou nemluvíš, ale to je jedno. Do kina půjdu moc ráda, kdy tam chceš jít?“ A on: „ třeba v pátek, v půl osmé, já přijedu do veselí v sedm, ty taky, tak se sejdeme na nádraží chceš?“ já: „ klidně, moc ráda, tak ahoj v pátek v sedm na nádraží.“ A šla jsem, měla jsem zvláštní náladu. Nevím jestli byla dobrá nebo zlá, nevěděla jsem co si mám myslet. Měsíce nic a najednou mě pozve do kina, to není jen tak. Něco mi chce ale co? Zamyšlená jsem byla další dvě hodiny a celé odpoledne doma, no uvidím jak pátek dopadne...