nový začátek
Je 1. září a já jdu do školy. Do školy, kde se potkám s Danielem, mou největší láskou, s kterou jsem se kvůli nerozvážnosti rozešla. Od rozchodu jsme se neviděli, nepsali si, nic. Teď jen čekám na tu osudnou chvíli, kdy se uvidíme a jak se zachová. Stále ho miluji a vždy budu. Když vlakem přijedu do města, pomalým krokem kráčím do školy. Můj pohled spadne na zastávku, tam tolikrát sedával a kino, kde jsem mu řekla, že ho miluji. Pochmurné myšlenky se mě drží celou cestu do školy. Škola, místo, kde jsme se scházeli, já nechci plakat, ale copak ty slzy jdou zastavit? Alena mi říkala, že má jet za ním, ale raději ne. Když vyjdu z šatny, potkáme se. Podívám se na něj smutným výrazem a on mi jej oplatí. Raději jdu ke třídě, tohle nemá cenu. Už nemůžu dál, jen 2 roky a budu pryč. Nezapomenu na něj, to vím, ale alespoň ho neuvidím a nebudu stále plakat. Otočím se a vidím, jak se baví s kamarády, raději se odvrátím. Vím, je to moje, ale co mám dělat, abych to napravila. Se spolužačkami se pozdravím, sednu si a čekám na třídní. Zanedlouho přijde, odříká, co potřebuje a vyšle nás domů. Jdu si ještě objednat oběd na další den a tam stojí. Pomalu k němu kráčím, musím se mu omluvit. Dojdu k němu a řeknu: „Ahoj Dane,“ odpoví mi kupodivu „Nazdar“ jeho typický pozdrav, pokračuji dál: „Dane, mě je to líto, jak jsem se zachovala. Vím, že jsi s ní nic neměl. Promiň. Stále tě miluji, chtěla bych se vrátit do vztahu před prázdniny, ale je jen na tobě, jak se rozhodneš. Dokážeš mi alespoň odpustit?“ smutně se na něj podívám a čekám na odpověď. „Mou odpověď dávno znáš, já nebyl ten, co se rozešel. Já bych dál ve vztahu pokračoval, ale ty jsi nechtěla, protože jsi mi nevěřila. Já holku, s kterou chodím, nepodvádím,“ odpoví mi a pomalu se přibližuje. „Já vím. Byla to blbost. Promiň, že jsem ti nevěřila,“ řeknu a spustí se mi vodopád slz. „Neplač, mě ubíjí, když tě vidím plakat,“ a setře mi s obličeje slzy, pak se naše rty setkají. Tohle je ten nejhezčí polibek, jaký jsem, kdy dostala. „Miluji tě a chci, abychom spolu chodili. Chceš taky?“ zeptá se mě. Já jen přikývnu, obejmu ho a rozzářím se štěstím. Po dlouhém obětí si objednám oběd, kvůli němuž jsem sem přišla. Daniel mě vezme za ruku a pomalu mě vede chodbou ke schodům a pak k šatnám. Všichni na chodbě se na nás dívají. Na pár, který se dal opět dohromady a který patří k sobě. Kamarádka Alena mi jen ukazuje zdvihnutý palec a směje se na mě. Vím, kam mě Dan vede, na naše oblíbené místo, do parku...