Konec...
A je to tady. Poslední den. Zítra nám začíná svaťák, pak maturita a v září vysoká škola. Nevím, jak to budeme s Markem zvládat, nemluvíme spolu o budoucnosti. Už jsme spolu něco málo přes rok a je nám krásně. A Daniel? S ním se nebavím, má teď přítelkyni a je snad taky šťastný. Den probíhá podle plánu, co jsme si s holkami vytvořily. Kupodivu vybereme nějaké ty penízky. A už je to tady, loučení s profesory, s třídní, se školou a hlavně se spolužáky. Poslední zazvonění zvonku předvídá to, na co jsme čekaly čtyři roky. Uběhlo to rychle. Ještě teď si vzpomínám, jak jsme s s holkami v prváku oťukávaly a teď už je za dveřmi maturita. S holkami se moc neloučíme, ještě se dnes uvidíme, máme takový malý srázek večer. Ještě se krapet zdržím ve třídě, holky už šly do šaten. Slyším, jak někdo přišel do třídy. Vidím Dana, má krásnou červenou růži. „Zuzi, já bych s tebou rád mluvil,“ řekne a dá mě růži. „Co chceš?“ zeptám se ho. „Chtěl bych se ti omluvit, strašně mě to všechno mrzí, promiň.“ „Smím se zeptat, za co se mě omlouváš, vždyť už jsme si to vyříkali všechno.“ „Nevyříkali Zuzi, je spousta věcí, které bych ti chtěl říct.“ „Například jaké?“ skočím mu do řeči. „Například, že máš ten nejhezčí úsměv na světě, že nedokážu žít den bez toho aniž bych tě alespoň jednou viděl, je to nepravděpodobné ale já tě stále miluji. Tehdy jsem o tebe měl víc bojovat, i když možná je to i lepší. Nevím, nedokážu to posoudit. Vím, jsi teď šťastná s Markem, ale stále více přemýšlím o tom, že kdybych tenkrát nebyl takový idiot, že bys možná byla teď šťastná se mnou.“ Podívá se na mě jeho krásnýma čokoládovýma očima, které mě dříve tolik učarovávaly. A já teď nevím, co dělat. Myslela jsem si, že jsem už z toho venku, ale vypadá to, že ne. Vždyť on byl má velká láska a všechno. A pak to skončilo. Jak já ho nenáviděla. Pak jsem poznala Marka a byla jsem opět šťastná a teď si Dan po roce klidně přijde a říká takové věci. Ježiši. Podívám se na něj a řeknu: „Dane jejda, ty si teď klidně přijdeš a všechno, ale co já? Já jsem s Markem ráda a jsem s ním šťastná a tak. Bude nejlepší, když už půjdu, ahoj.“ „Zuzi počkej, kdyby jsi cokoliv potřebovala, tak jsem tu pro tebe ano, můžeš mi zavolat ve dne v noci, ano?“ „Dobře, ahoj Danieli,“ a odešla jsem.
O měsíc později:
Tak maturitu jsem zvládla a přijali mě i na vysokou. Dnes mám schůzku s Markem, chce mě něco důležitého říci. Na výšku ho přijali taky, ale do jiného města.
„Ahoj zlato,“ pozdravím Marka a líbnu ho na tvář. „Ahoj,“ řekne Marek a vypadá zasmušile. „Musíme si promluvit.“ „A o čem?“ „O nás“ „Jak jako o nás?“ „Zuzi, myslím, že bude lepší, když se rozejdeme.“ „Cože, proč?“ „Protože to nezvládneme, ty jdeš do Prahy já do Ostravy, vždyť se skoro neuvidíme, to prostě nejde takový vztah.“ „To myslíš vážně?“ „Ano, já vím, ten rok byl nádherný, ale takhle to dál nejde, promiň, ale přáteli bychom být mohli.“ „Proboha Marku, takže konec, OK, když ho chceš, máš ho mít, já se doprošovat nebudu. Sbohem“ a utekla jsem, Marek na mě ještě něco volal, ale já ho nevnímala. Šla jsem do parku. Sedla jsem si na lavičku a rozbrečela se. Zazvonil mě mobil. Volala Alena. „Ahoj, tak co vyrazíme si někam, když jsme úspěšně zvládly ty přijímačky?“ Jenom slyším z aparátu. „Já nevím, já teď nemám náladu,“ odpovím jí. „Co je ti? Ty brečíš?“ „Marek se se mnou rozešel, ale to bude dobré.“ „Zuzi, opravdu, nemám přijet?“ „Ne, opravdu, to bude dobré.“ Rozloučily jsme se a já šla domů. Přišla jsem domů (nikdo nebyl doma) a ani ne za 5 minut zvonil zvonek. Otevřela jsem a vidím Daniela. „Ahoj, nechceš se jít projít?“ řekne mě. Chvíli váhám, ale pak se nechám přemluvit a jdu. Vyklopím všechno Danielovi. První mě utěšoval a pak mě začal rozveselovat. Daniel mě vždycky dokázal rozveselit. Bylo mě s ním dobře, ale už jsem musela domů.
Chodila jsem s ním ven každý den celé léto, nakonec jsem na Marka zanevřela. Už je tu září a mě čeká vysoká škola. Jdu do Prahy s Alčou a také jsem se dozvěděla, že Daniel jde do Prahy taky. Stali se z nás, z Daniela a ze mě, nejlepší přátelé, ale chodit s ním už nechci. To vím jistě, na sto procent. „Dvakrát nevstoupíš do téže řeky.“ Myslím, že přátelství je nejlepší volba je pro nás oba…
pochvala
(Táňa, 6. 10. 2011 1:41)