Kdo s koho
„Potkala jsem super kluka,“ říkám kámoše Aleně. Ona se jen udiveně podívá a zeptá se: „A co Daniel?“ „Nic, coby, já nebudu kvůli němu trpět. Už je to minulost a ať se jde klidně vycpat.“ odpovídám jí. S Danielem jsem se rozešla, podvedl mě. A vzhledem k tomu, že se ani nesnažil mě získat zpátky, tak to asi chtěl. Teď prý chodí s nějakou Vendulou, ale nevím. No a dneska jsem šla z vlaku, hledala něco v tašce, když do mě najednou vrazil a já se natáhla jak široká tak dlouhá na zem. A ten kluk hned na mě: „Jejda nestalo se ti nic? Já nechtěl, vůbec jsem tě neviděl. Moc se omlouvám, promiň. Jsi v pohodě?“ Podívám se na něj, má podobné oči jako Daniel i vlasy. Zvednu se ze země a řeknu mu: „Dobré jsem v pohodě,“ jde vidět, že se mu uleví a koukne na mě a říká: „Ale tak hezkou holku jsem dlouho nesrazil, jaké je tvé ctěné jméno, já jsem Marek,“ usmál se takovým tým úsměvem, při kterém se holce podlamují kolena. „To mě těší, jsem Zuzka. Promiň, ale už musím jít, tak ahoj“ „Počkej, kde já tě pak najdu, rád bych si s tebou pokecal,“ odpoví mě. Já po chvilce přemýšlení odpovím: „Když budeš chtít, najdeš si mě, ahoj,“ a odcházím. Zavolá na mě ještě ahoj, ale to už jsem se vydala do školy.
O týden později:
Marka jsem už nepotkala, zato jsem potkala Daniela s jinou holkou. Nějak to střídá. Jsem s kámoškou: „Ali nechtěla bys jít na tu zábavu, prosím?“ Alena jen říká: „Já nevím Zuzi, vždyť víš, že v pátek vždycky bývám s Davidem.“ „Prosím, šak on tam může jít taky, tak co, prosím, prosím, pěkně koukám.“ „No tak jo no, když jinak nedáš.“ „Děkuju, jsi zlatí“ Ještě se s Alenou domluvíme na detailech a já jdu domů.
Chystám se na zábavu, co jsem slyšela, chce tam jít hodně lidí. Jsme s Alenou a Davidem na zábavě a paříme ostošest. Vidím tu spoustu známých lidí i Daniela, nevím proč, ale připadá mě to, že to s ním jde od desíti k pěti. No ale to je jedno. Jdeme si koupit pití. Držím v ruce džus, když v tom do mě někdo vrazí. „Který deb…,“ vykřiknu a ustrnu. „Jé ahoj Marku, co tu děláš?“ „Ahoj Zuzko, no kalím. Ježiši já tě polil?“ „No trochu, ale to uschne.“ „Máme to na sebe štěstí co?“ „No to jo teda“ a pousmála jsem se. Začneme si s Markem kecat, zjišťuji, že s ním mám spoustu společného. Kecáme spolu přes dvě hodiny, najednou začnou hrát ploužáky. Marek mě vezme za ruku a jdeme spolu ploužit. Jenom vidím Dana, jak se zlobně dívá. Nechápu to. Už je konce, už jdeme domů. S Markem si vyměníme čísla a jdeme.
O 14 dní později:
S Markem už týden chodím. Je to prima kluk. Jsem teď opět šťastná. Jsem zrovna ve škole a jdu po chodbě, když v tom najednou uslyším: „Zuzko!“ Otočím se a vidím Dana. „Zuzi, já bych si chtěl s tebou promluvit o nás.“ „Cože? Jak jako o nás, není o čem, už spolu nejsme tři měsíce a ty si chceš najednou promluvit.“ „Když ale já, já tě nemůžu vidět s jiným. Vždyť já tě miluji, nevrátíme se k sobě, vždyť patříme k sobě.“ „Takže chápu to dobře, ty můžeš holky střídat, jak chceš, ale já nemůžu mít kluka?“ „Ne já jen, prostě chci se k tobě vrátit, já tě nerad vidím s jiným klukem.“ „Ale to sis měl rozmyslet dřív, ještě než jsi mě podvedl. Já se k tobě vrátit nechci, jsem šťastná s Markem. Sbohem.“ a odcházela jsem, ale Dan je velmi vytrvalý. Vzal mě za ruku, podíval se mě do očí, řekl mi: „Miluji tě“ a políbil mě. Tak krásný a vášnivý polibek jsem od něj ještě nedostala. Nevím, co mám dělat. Najednou se mi všechno vrátilo, kino, prázdniny, růže, nevěra, rozchod. Začala jsem plakat. Řekla jsem mu: „Promiň, ale nemůžu se k tobě vrátit, nejde to. Nechci, aby se to opakovalo. Nejlepší bude, když se už nikdy neuvidíme. Raději sbohem,“ a odešla jsem.
Následující den jsem byla celá nesvá. Alena si toho všimla a zeptala se: „Zuzi, co ti je, ty jsi dneska jako tělo bez duše.“ „Ach jo, já jsem včera potkala Dana.“ „A co ti chtěl?“ „Chtěl se ke mně vrátit, ale já nevím.“ „Proboha Zuzko, snad ses do něj zase nezamilovala, už si nevzpomínáš, co ti udělal?“ „Já vím, ale nemůžeš říci, že nebyl pozorný a tak, ale já nevím. Já ho miluji asi a zároveň nesnáším, neboli on ve mně včera opět vyvolal pocit, že jsem do něj zamilovaná, ale já už nechci, nechci opakovat minulost.“ „Zuzko máš Marka, on tě má rád, v životě by tě nepodvedl, neublížil ti, tak co zase řešíš, na Dana se vykašli, je to parchant.“ „Hmm, asi máš pravdu, ale když…“ „Ježiši kriste“ Alena protočila oči a šla se učit matiku na test.
Už je odpoledne, vycházím ze školy a vidím známou tvář. Marka a Dana. Musím se rozhodnout, oba se na mě usmívají. Za kým jít? Jdu za Danem. „Promiň, já už se rozhodla, nechci s tebou znova chodit, promiň, sbohem,“ a jdu k Markovi. Toho políbím a jdeme, držíme se za ruku, vykládáme si a jsme šťastní. Jedno vím jistě, už nikdy nechci opakovat minulost, k Danovi se už nevrátím. Jsem šťastná s Markem.