Povídky malostranské
Povídky malostranské
Autor: Jan Neruda
Obsah:
V těchto 13 povídkách se Neruda vrací vzpomínkami do dětství, které prožil na Malé Straně. Zpracovává v nich postavičky drobných malostranských lidí, které kdysi znal, jejich denní starosti, radosti i bolesti.
Týden v tichém domě:
Je nejrozsáhlejší povídkou. Neruda chtěl zobrazit týden, ubíhající několika lidem, žijících ve starém ošumělém domě s pavlačemi na Malé Straně. Snad největší důraz klade na rodiče Bavorovi a hlavně na jejich syna Jana, písaře, za kterým se Neruda vlastně skrývá. Jan se svým přítelem se necítí ve své práci dobře, vidí podlézavost a sobectví svých starších spolupracovníků, vidí nadutost nadřízených. Z nerozvážnosti mládí kreslí zdařilé karikatury, znázorňující vady nadřízených. Kresby se dostanou do rukou jednoho z nich a Jan je propuštěn. Ví, že by stačila jen omluva, ale nesklání se k takovému činu a raději nese důsledky své nebojácnosti a pravdomluvnosti. Dobrovolně začíná pomáhat v obchůdku svých rodičů a v duchu myslí jen na svou literární činnost. S úspěchem byla totiž otištěna jeho báseň, za kterou dostává i honorář. Jeho matka je prostá žena a nic Janovi nevyčítá. Otec je už tvrdší povahy. Pochopí včas jeho jednání a i on se s ním smiřuje. Kromě Bavorovy rodiny vystupuje v povídce celá řada postav typických pro Malou Stranu. Vidíme obyčejný denní živo se všemi jeho nesnázemi i radostmi, setkáváme se s upřímnou láskou i obětavou pomocí.
Pan Ryšánek a pan Schlegl:
Neruda často navštěvoval hostinec „U Štajniců,“kde se scházela nejvybranější malostranská společnost, aby mohl pozorovat dva nesmiřitelné nepřátele, pana Ryšánka a pan Schlegla. Ti dva se znepřátelili pro ženu. Ta sice brzy zemřela, ale jejich nepřátelství trvalo dál. Nějaká náhoda je k tomu svedla, že sedávali už po jedenácte let každý den u jednoho stolu a nepromluvili spolu jediné slovo. Jednou však pan Ryšánek dostal těžký zápal plic. Když po půl roce přišel opět ke Štajnicům, zjistil, že nemá tabák. V panu Schleglovi se něco pohnulo a nabídl mu svůj. Pan Ryšánek po dlouhém zdráhání mu poděkoval a od té doby pan Ryšánek a pan Schlegl spolu mluvili.
Přivedla žebráka na mizinu:
Tak jako všude jinde v tu dobu, měla také Malá Strana své žebráky. Pan Vojtíšek, kterému bylo již přes 80 let, žebral na Malé Straně již dlouhá léta. Pro jeho vlídnou tvář a dobré srdce ho lidé všude rádi viděli a vždy mu něco dali. To mu záviděla žebračka, které říkali „milionová bába.“ Ta chce Vojtíška za muže. On ji však odmítá a tak se mu chce za to pomstít. Chodí a pomlouvá jej, že je vlastně bohatý, že má na druhém konci Prahy dva domy a dvě dcery, které prý dělají velké slečny a on že žebrá z dlouhé chvíle. Lidé ho už nemají rádi a přestávají mu dávat almužnu. Vojtíšek je nucen se odstěhovat, kde ho nikdo nezná. Nakonec povídky popisuje Vojtíškovu smrt. Jednou v zimě ho našli u kasáren zmrzlého. Měl na sobě jen kabát a kalhoty. Ani košili neměl.
O měkkém srdci paní Rusky:
Paní Ruska byla již dlouhou dobu vdova, děti neměla. Nevynechala jediný funus na Malé Straně. Pokaždé se protlačila k rakvi, začala plakat a vykládat o nebožtíkovi různé klepy. Tak tomu bylo i při pohřbu pana Velše. Jenže příbuzní si to tentokrát nedali líbit, zavolali strážníka a ten paní Rusku odvedl domů. Paní Ruska měla od té doby zakázané chodit na pohřby. Aby si to vynahradila, koupila si dům u Oujezdské brány. Tudy musel projít každý pohřeb a paní Ruska vždy vyšla před dům a srdečně plakala.
Večerní šplechty:
V této povídce Neruda vzpomíná, jak se studentská mládež vždy večer scházela na večerní šplechty na střechách dvou domů.
Doktor Kazisvět:
Vlastně se jmenoval Heribert, na Malé Straně mu říkali Kazisvět. Byl to zvláštní člověk. Vystudoval, ale lékařskou praxi nekonal. Žil osaměle a velmi skromně v domku zděděném po rodičích. Jednou se vracel z procházky a míjel pohřeb. Tu se stalo, že rakev, kterou dávali mládenci na vůz poněkud neobratně, sjela, víko odskočilo, nebožtík se svezl trochu na kolenou a jeho ruka se vymrštila ven přes rakev. Doktor vzal za tuto ruku, chvíli ji podržel na své ruce a pak prohlásil, že nebožtík není mrtev, ale jen strnulý. Ucítil totiž tep. Dědici, kteří měli mít podíl na pozůstalosti, byli nemile překvapeni. Tvrdili, že nebožtík je mrtev. Nakonec doktor přivedl nebožtíka k životu. Získalo mu to velkou slávu, dokonce se to dostalo do novin. Ale doktor Kazisvět toho nevyužil a dál žil jako dříve.
Hastrman:
Hastrman, vlastně pan Rybář, zvláštní a zajímavý člověk. Chodil v zeleném fraku a snil o moři. Po celý život se zabýval sbíráním kamenů, o kterých se domníval, že mají velkou cenu. Velké zklamání prožil, když mu odborník řekl, že všechny ty krásné kameny jsou vlastně bezcenné, jedině tři zlaté může dostat za moldavín. Prožívá velké zklamání, ze kterého ho dostane pan Šajva, když mu říká, že ne jeho peníze, ale on sám má pro ně cenu největší.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku:
Bývalo zvykem na Malé Straně i jinde v Praze, že krámky a obchůdky se dědily z otce na syna a zřídit si nový krámek nebylo radno, neboť lidé neradi přijímali změny a nebrali nový obchod na vědomí. Pan Vorel použil tuto nezvyklost, zařídil si krám a to ještě v místě, kde nikdy obchod nebyl a těšil se, že si lidé navyknou k němu chodit. Byl totiž z venkova a neznal místní poměry. Nakonec to dopadlo tak, že nejen nezískal zákazníky, ale přivedl se i na mizinu a v krámku se oběsil. Kouřil vždycky pěnovku, v krámě bylo mnoho dýmu, a proto tam nikdo nechtěl chodit.
U tří lilií:
Jednou za červencové bouře seděl Neruda v hostinci „U Tří lilií.“ Velmi se mu líbilo asi 18 leté černooké děvče, které stále tančilo a vždy když tančilo kolem něho, se na Nerudu usmálo. Náhle vběhlo do hostince druhé děvče, prodralo se k černoočce a něco jí šeptalo. Ta si vzala plášť a vyběhla do deště. Za chvíli se však vrátila. Neruda se jí zeptal, proč šla v té nepohodě domů. Děvče mu odpovědělo: „Matka zemřela.“ Neruda se zachvěl. Uchopil nešťastné děvče za ruku a mlčky ho táhl ven do orkád. Děvče ho volně následovalo.
Svatováclavská mše:
Když bylo Nerudovi devět let, slyšel vyprávět kostelníka o tom, že v chrámu sv. Víta, de co den o půlnoci slouží sv. Václav mši. Malý Neruda, který o tom nepochyboval, se s kamarády domluvil, že se půjdou na tu mši podívat. První noc měl v Svatováclavském chrámu strávit malý Neruda. Doma řekl,že tuto noc bude spát u tety. Šel do chrámu a nechal se tam zamknout. Zpočátku se v chrám cítil povznešeně a představoval si jaká to mše asi bude, ale s přibývající tmou a hodinami mu začala být zima, dostal hlad a dostavil se i strach. Nakonec se dal do pláče a usnul. Probudila ho ranní mše. Mezi věřícími uviděl svou matku s tetou, jak pláče. Jediné, co mu teď tanulo na mysli bylo to, že způsobil bolest matce, která ho oplakávala, co by ztraceného.
Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné z poledne, Rakousko nebylo rozbořeno:
Neruda ještě se svými třemi kamarády připravovali plán rozboření Rakouska a chtěli se zmocnit Prahy. Za pět zlatých si koupili pistoli a za dalších šest zlatých jim měl obstarat Pohorák prach. Pohorák byl hokynářem z Jenče za Bílou horou a dojížděl s vozíkem a velkým psem třikrát týdně do Prahy se zabitými kuřaty a holuby. Když bylo osudný den vše připraveno a nachystáno, čekalo se jen na prach. Najednou někdo zpozoroval, že vedou Pohoráka na strážnici. Později se dověděli, že prodával svá kuřata moc draho. Nikdo je nechtěl kupovat. Z velkého hladu si koupil párek a nechtěl ho zaplatit. Zapomněl i to, že mu děti daly šest zlatých.
Psáno o letošních Dušičkách:
Je to příběh slečny Máry, která zůstala starou pannou. V mládí dostala dva milostné dopisy, v nichž dostala nabídky k sňatku. Jeden od kupce Viléma Cibulky a druhý od pan Rachnera. Jeden o druhém však nevěděli. Oba se s ní dříve seznámili v Mikulášské farní škole, do které chodili. Když zjistili, jaká je situace, jeden druhému nechtěli bránit ve štěstí a tak oba napsali slečně Máry omluvný dopis. Ta se již nevdala a zůstala svobodná. Za několik let oba zemřeli a ona na ně vzpomíná. Každý rok na dušičky jim nosí na hrob věnce.
Figurky:
Doktor práv Krumlovský byl velmi pečlivý student. Měl dělat zkoušku, a protože je chtěl udělat co nejlépe, přestěhoval se na Malou Stranu do bytu, z kterého měl krásnou vyhlídku na Petřín. Sliboval si, jak se bude pilně od rána až do večera učit. Později se však přesvědčil, že v tomto prostředí nemá pro studium podmínky ani klid, a proto se vrací zpět.
Citát:
„Když se krade v noci, je to okolnost přitěžující.“
Počet stran/ rok vydání: 241/ 1971
diky
(tomas, 14. 12. 2011 16:12)